Cyklotoulky po Bretani

Prehistorický Carnac, romantický Quibéron

Na známý Carnac se shodou okolností dostáváme den před letním slunovratem. Autobus nás vykládá uprostřed proslulého prehistorického areálu, u Kerlescanských řad (Alignements de Kerlescan). Už jsme připraveni na to, že kvůli erozi v důsledku velkého počtu návštěvníků už volné procházky mezi kameny nejsou možné a že si podivuhodné řady menších i větších kamenů budeme prohlížet jen zpoza plotu. Nešokuje nás tudíž ani informační a prodejní centrum a houfy turistů. Využíváme možnosti přehlédnout Kerlescanské řady shora, ze zříceniny bývalého větrného mlýna, odkud nejlépe vynikne jejich pravidelné uspořádání i obrovské množství - jen zde se jich nachází přes 500 ve 13 řadách. Avšak marná sláva - tahle místa už nějak své fluidum poztrácela a jsou jen „zajímavá“.

Díky kolům jsme ve výhodě oproti ostatním návštěvníkům: poté co bez námahy pomalu objedeme dvě další oplocená „menhirová pole“ Alignements de Kermario a Alignements du Ménec (na každém z nich napočítali k tisícovce kamenů), můžeme se vypravit za dalšími, turisty naštěstí méně navštěvovanými pozoruhodnostmi. Odbočkou po lesní pěšině se dostaneme k největšímu carnackému menhiru zvanému Géant du Manio, který měří přes 6 metrů. V jeho blízkosti se nachází jiný prehistorický objekt neznámého účelu - obdélník po obvodu osázený menšími kameny. Další nenápadná směrovka nás dovede k osamělému polorozbořenému dolmenu uprostřed lesa, který rozhodně vyzařuje více tajemna než „ukázkový“ dolmen za plotem. Mít více času, mohli bychom jezdit okolím Carnacu celé hodiny a objevovat další zpola utajené menhiry a dolmeny. Co si ale nenecháme ujít, je Tumulus de Kercado, prehistorický hrob, údajně nejstarší v této oblasti. (Větší tumulus St.Michel u městečka je právě nepřístupný). Stojí na pozemku malého soukromého zámečku, vstupné je spíše symbolické a hází se do kasičky. Je to jakýsi kopeček s menhirem na vrcholku, do něhož vedou malá vrátka, kousek před vchodem stojí další menhir, asi strážce nebo ukazatel cesty. Uvnitř tumulu se dá rozsvítit a prohlédnout si přístupovou chodbu i komoru, oboje tvořené překládanými kameny (jde tedy o zakrytý dolmen). Nebýt informačního letáku, který si je tu možno zapůjčit, člověk by si nevšiml ani rytiny dvojité sekyry na jednom stropním kamenu, ani toho, že v křovinách okolo jsou další kameny, které kdysi tvořily kruh kolem vlastní stavby. Jsme tu skoro sami a každý se tu chová tiše, s podvědomým respektem k tomuto zvláštnímu místu.

Quibéron je protáhlý poloostrov, spojený s pevninou jen úzkou šíjí. Po ní vede silnice, bohužel hodně frekventovaná, a železniční trať, kde však jezdí vlaky jen v letní sezóně. Návštěvníky láká Quibéron pěknými plážemi na východním pobřeží, ale hlavně romantickým skalnatým západním pobřežím zvaným Côte sauvage (Divoké pobřeží). Abychom si ho užili, odbočujeme z hlavní silnice hned u přístavu Pontivy a kus cesty vedeme kola podél skal stezkami pro pěší, i když postupujeme mnohem pomaleji. Vedlejší silnice se však brzy připojí a umožní nám dojet podle pobřeží a přístavu až k nejjižnějšímu výběžku Pointe du Conguel - tam už se musí pěšky. Členité pobřeží, bílá pěna příboje tříštícího se o skály, rackové, surfaři na vlnách u jedné z plážiček, skalní brána, nad skalami nápisy varující před koupáním v nebezpečných proudech, sem tam osamělý menhir, zámeček Tourpault na skalním výběžku, rybářský a sportovní přístav, veselé městečko zjevně žijící z turistického ruchu - to je hrstka dojmů z Quibéronu. Na zpáteční cestě má však pro nás ještě jedno překvapení: v proluce mezi domky vesničky St.Pierre se z ničeho nic objeví menhirové řady tvořené asi dvaceti obřími kameny, z nichž některé připomínají dokonce lidské postavy.

Quibéron však není jen letoviskem, ale také místem s pohnutou minulostí. Za francouzské revoluce v r.1795 se zde vylodilo kolem 10.000 emigrantů z Anglie, kteří chtěli společně s bretaňskými roajalisty („chouany“) bojovat proti novému režimu; akce skončila neúspěchem, opětné nalodění se kvůli počasí nezdařilo a krutí vítězové nechali postřílet i zajatce. Toto období připomíná Muzeum chouanů v pevnosti na okraji Plouharnelu. V době německé okupace zase bylo v pevnosti Penthièvre, která střeží nejužší místo šíje, popraveno 60 příslušníků hnutí odporu: mají pomník v areálu pevnosti, která stále slouží vojákům.

[2001]

O Bretani úvodemConcarneau, Pont-AvenPenmarch, FinistèreCarnac, QuibéronMontagnes noires, okolí LorientuSaint-Malo a okolíSeverní pobřežíDol de Bretagne, Mont Saint-Michel

© Helena Dvořáková