Dolomity - Okolí Cortiny

Monte Cristallo - stezka Ivano Dibona
Cima di Mezzo (3.154 m)
Cristallino d'Ampezzo (3.036 m)

Obrácená varianta s výstupem na Cima di Mezzo
Vyrážíme ještě za šera, protože jsme zvolili náročnou výstupovou trasu z Ospitale. Z nadmořské výšky 1491 metrů představuje jen nástup na hřeben 600 metrů převýšení. V horních partiích se objevují první jištěné úseky, ale zatím bychom se bez lan klidně obešli - jsou tu spíš pro ty, kteří trpí závratí, protože pod stezkou jsou místy hluboké srázy. Po namáhavém výstupu sutí k prvnímu sedlu nabíráme výšku už jen pozvolna, a navíc ji při obcházení skalních výběžků a neschůdných míst často opět ztrácíme. S přibývajícími hodinami přibývá i lidí na stezce, potkáváme se s těmi, kteří vyjeli nahoru lanovkou. Jsou místa, kde se hůře vyhýbáme, obcházení protijdoucích a přecvakávání karabin zdržuje, ale terén naštěstí není moc náročný, a "zácpy" nevznikají. Jak postupujeme podél hřebenu, naskýtají se nám různé pohledy do okolí: na jedné straně zvláštní načervenalý masív blízké třítisícovky Croda Rosa, na druhé údolí s městečkem Cortinou a známé Tofany, v dálce ledovcem pokrytý nejvyšší vrchol Dolomit Marmolada. Občas se setkáváme s pozůstatky opevnění z dob 1.světové války. Když vystoupáme k rozcestníku s kótou 2868m, již vidíme lanovku, ale chata Rifugio G.Lorenci se nám ještě skrývá: to začínáme tušit, že cíl není tak blízko, jak by se mohlo zdát. Cesta strmě klesá k bivaku Buffa di Perrero (původně vojenská stavba z dob, kdy se tu válčilo), pak zase stoupáme. Když je chata skoro na dosah, čeká nás ještě jedna lahůdka: přechod přes asi 30 metrů dlouhý visutý most. Trochu připomíná mosty v Himalájích, jen místo lián či provazů jsou tu ocelová lana a prkna (která však příliš důvěru nevzbuzují). Přecházíme ho pro jistotu po jednom, aby se příliš nehoupal, přidržujeme se lanového zábradlí a dolů do propasti pod námi se radši moc nekoukáme. Po odpočinku a obědě z vlastních zásob u Rifugio G.Lorenci vyrážíme k útoku na vrchol Cima di Mezzo. Tady teprve vidíme, co je to opravdová feráta. Postup bez pomoci lan a místy i žebříků by vůbec nebyl možný a jištění je na většině úseků holou nezbytností. Ukazuje se, že ani přílby nejsou zbytečným přepychem - občas kolem nás přeletí kameny, které shazují méně opatrní lezci nad námi, a nebylo by příjemné jednu koupit do hlavy. Vyhýbání s protijdoucími je tu dost komplikované, ale naštěstí potkáváme jen velmi málo lidí, je totiž už dost pokročilá hodina. Výstup je to perný, sotva přelezeme jeden hřbítek, objeví se další, pořád nahoru a dolů. Konečně jsme na vrcholu. Rozhled stojí za to, v dálce vidíme dokonce ledovci pokryté vrcholky Vysokých Taur; jen na jedné straně nám výhled částečně zakrývá mohutný hlavní vrchol Monte Cristalla, od něhož nás odděluje hluboká průrva. Co nejrychleji sestupujeme, abychom ještě stihli lanovku dolů: už víme, že sestup sutí po vlastních až dolů by byl asi nad naše síly. Do cíle na Passo Tre Croci nám od mezistanice lanovky Som Forca zbývá už jen malý kus cesty. I jízda lanovkou je trochu dobrodružstvím: jede dost rychle a do mrňavých kabinek pro dva stojící pasažéry se naskakuje i vyskakuje za jízdy.
[1994]

Klasická varianta s odbočkou na Cristallino
O pár let později se vracíme na Monte Cristallo i s dětmi. Tentokrát si šetříme nohy a necháme se vyvézt lanovkou (resp. dvěma lanovkami) z Passo Tre Croci až na sedlo Staunies k chatě Rifugio G.Lorenci do výšky 2918 m. Zjišťujeme, že vlastní stezka Ivano Dibona "po směru" je oproti našemu původnímu výstupu procházka. Taky trochu jinak po předchozích zkušenostech hodnotíme ferátu - lana tu jsou až na výjimky jen z bezpečnostních důvodů. Takže nejnebezpečnější z celé túry nám připadá nástup do kabinky lanovky typu "popelnice": naskočit se musí opravdu rychle a dva lidi i s batohem se tam tak tak vejdou.
Na počasí máme zase štěstí a můžeme si užít daleké rozhledy už z vyhlídkové terasy u chaty. Hlavní atrakci, visutý most, který už i naše holky mohly vidět ve filmu Cliffhanger, si patřičně vychutnáme: máme štěstí, že se tam zrovna nenakupilo moc lidí, protože jinak je na ferátě o dost větší frekvence, než je zdrávo. Přidáváme si odbočku na Cristallino, času máme dost. Bohužel to však napadlo i řadu dalších turistů, takže se pod vrcholovým úsekem, kde se nedá předbíhat, dostáváme do menší fronty. Byla naštěstí první a poslední - než jsme poodbědvali u známého bivaku, davy se docela rozptýlily. Takže pohoda: krásné rozhledy, pro zpestření zbytky vojenských budov a opevnění, maličko dobrodružství na úzkých skalních lávkách nebo při přechodech po varchlatých prknech na traverzách. Jediný nepříjemný úsek - ostrý sestup sutí k údolní cestě do Ospitale
[1999]

© Helena Dvořáková