Dolomity - Geisler, Fanes
Heiligkreuzkofel (2.907 m)
Jištění není nutné, ale ocelové lano na některých úsecích pomáhá při výstupu.
Lanovka z Pedraces v údolí Alta Badia výstup značně zkrátí.
Od výstupní stanice lanovky je to ke
kostelíku St.Croce (německy
Heiligkreuz) malebně situovanému pod skalním masívem
docela blízko po zpevněné cestě, lemované kapličkami
křížové cesty. Kdo si před nástupem udělal odbočku
k nazelenalému plesu Lago da Le,
nelitoval - jak to tak obvykle bývá, nevyplatilo se to
těm, kteří si ho schovávali až na zpáteční cestu.
Kostelík s přilehlým špitálem je krásný zvenku i
zevnitř, a ještě hezčí pohled na něj se naskýtá při
travezování pěšinou mezi skalami vzhůru na sedlo.
Tady je najednou úplně jiný svět. Pustá náhorní
planina, tvořená obrovskými žulovými deskami, a z ní
vystupující hřeben masívu Kreuzkofel se dvěma vrcholy - bližším se
jménem Heiligkreuzkofel nebo též Mt. Cavallo, vzdálenějším
a vyšším Zehnerspitze. Výstup na
Heiligkreuzkofel není dlouhý ani náročný, ale nahoře
fouká tak strašně, že radši hledáme závětří pod
vrcholkem, na neznačené cestě pokračující na
Zehnerspitze. Vůdce rozhoduje, že se s ohledem na
nejisté počasí spokojíme s jedním vrcholem, ale sluníčko
svítí, rozhledy jsou nádherné, a tak se závistí
sledujeme nějaké "odvážnější" poutníky,
jak se jako nepatrné tečky přibližují k Zehnerspitze.
Podíváme se tedy aspoň na sedlo mezi oběma kopci: pod
ním je sráz tak strmý, že přiblížit se k okraji by
bylo možné snad jen po břiše. Teď ale spatříme, že
vůdce vůbec nebyl přehnaně opatrný - ze strany,
kterou nám předtím hora zakrývala, se rychlým tempem
obloha zatahuje černými mraky. Úprkem se vracíme na
sedlo, ale ještě než ho dostihneme, spustí se liják.
Někteří ze skupiny se již vydali dolů po cestě,
kterou jsme vystoupali a po níž jsme se měli i vracet,
ale ostatní při představě klouzající strmé stezky
zaváhali - nebude lepší zvolit delší, ale bezpečnější
trasu? Mapu v lijáku těžko vyndat, a tak se nakonec
rozhodujeme pro jednu ze značených cest přes planinu v
naději, že snad po čase odbočí patřičným směrem.
Déšť neustává, skalní plotny kloužou, v botách už
mají vodu i ti s údajně nepromokavou úpravou (přitéká
tam totiž zeshora) - ale aspoň se dá jít v pláštěnce.
Cesta je mnohem delší, než jsme odhadovali, musíme
vystoupat na sedlo Varella, pak nás čeká
dlouhý sestup suťoviskem a nakonec lesní traverz zpět
ke kostelíku a lanovce. U kostelíka už zase svítí
slunce, jako by ani nikdy nebylo jinak, jen skály se nějak
nezvykle lesknou...
[2001]
Sass Rigais (3.025 m)
Převýšení cca 900 metrů, pokud se použije lanovka, tudíž ani příliš vyčerpávající túra..
Přesun autobusem po silnici plné
serpentin z Corvary přes dvě sedla do Svaté Kristýny
(St.Christina) zabere víc než hodinu, ale ještě když
vystupujeme z lanovky na Col Raiser, sluníčko svítí a
na skalnatý hřeben s naším dnešním cílem je hezký
pohled. První část cesty je pohoda, louky s horskou květenou
a pasoucími se kravami, mezi tím trčí bílá
skaliska, trochu to připomíná Český kras. Pak přichází
prudký nástup - nekonečné serpentiny v suti a kamení
do sedla Salieres postupně rozdělují naši skupinu podle výkonnosti
do několika menších. Vrcholové partie postupně zakrývá
mlha, ochlazuje se. Na sedle fičí, že má člověk co
dělat, aby ho vítr nesmetl na druhou stranu. Shromažďujeme
se u skály, kde začíná feráta, navlékáme všechny
"slupky", čepice i rukavice, úvazky.
Mrzneme, další členové výpravy v nedohlednu, a tak vůdce
povoluje zahájit výstup: pro jistotu se odpočítáváme,
aby věděl, kolik lidí má v mlze před sebou. Makáme
jako diví, abychom se zahřáli, a zakrátko jsme nahoře.
Poznáme to podle typického kříže - jinak není vidět
zhola nic - panoramatický rozhled nám tedy dopřán
nebude. V závětří obědváme, ale další část
skupiny stále nikde. Náš vůdce tedy opět povoluje několika
netrpělivcům pokračovat, když tu přichází na
vrchol skupina Italů a snaží se nám anglicky vysvětlit,
že bychom se měli vrátit, protože o kus dál na hřebeni
chybí kus jisticího lana, které při minulé bouřce
zlikvidoval blesk. Že prý to bylo i v novinách - u
lanovky jsme však na žádnou takovou informaci
nenarazili. Protože pár lidí už je v nedohlednu, vůdci
nezbývá než pokračovat, a smiřuje se i s tím, že
vezme s sebou zbytek zájemců o přechod hřebene. Bude-li
problém, všichni se budeme muset vrátit. Vysvětlí
Italům situaci a požádá je, aby další Čechy, kteří
by měli vbrzku dorazit, poslali zpět. Pokračujeme tedy
po hřebenové pěšině, kde by člověk nejspíš za
normálních okolností pociťoval závrať, ale teď
propast na obou stranách úspěšně zakrývá mlha, takže
jisticí lano bereme jako formalitu a nijak zvlášť nás
nevzruší, když najednou kus chybí. Roztřepený konec
a vytržený úchyt naznačují, že toto asi bude onen následek
předvčerejší bouřky. Když poté potkáváme ženskou
skupinu přicházející z protisměru, která nás
ubezpečí, že dál je to "no problem", posíláme
po ní našim kolegům další, pro změnu opačný vzkaz
- můžete pokračovat. Druhý vůdce vzadu si už nějak
poradí. Travezujeme dál hřebenem, místy je to docela
pěkné lezení, což nám trochu vynahrazuje fakt, že
za celou dobu se nám pohledy na okolní hory a údolí
otevřou jen asi dvakrát doslova na pár vteřin. Při
sestupu, zrovna na náročnějším úseku, navíc přichází
prudká přeháňka, a ten, kdo vytáhl pláštěnku, teď
trpce lituje, protože mu ji vítr zamotává mezi lano a
smyčky a přehazuje přes hlavu. Naštěstí jak déšť
přišel, tak odchází, a v nižších partiích už je
dokonce vidět. Vracíme se k lanovce a autobusu, kde už
je část výpravy, která to na sedle "zabalila" -
zbytek přichází asi půl hodiny po nás.
[2001]
© Helena Dvořáková