Dolomity - Sella a okolí

Pisciadústeig - Ferrata Brigata Tridentina
Pisciadú (2.985 m)

Feráta začíná kousek pod sedlem Passo Gardena (Grödner Joch). Když přicházíme ke stěně, kde nás hned při prvních krocích čekají železné kramle, vidíme, že tu sice sami nebudeme, ale frontu naštěstí čekat nemusíme. Přijít však o chvíli později, bylo by hůř: hned za námi přichází organizovaná skupina Italů s vůdcem, kteří se společně navazují na vlastní lano. Po překonání prvního prahu, který je jen malou rozcvičkou, traverzujeme chodníčkem k vlastní stěně. Vypadá skoro kolmá a už ze zdola imponovala svou výškou - má snad 500 metrů. Ještě se podíváme na vodopád, který se za mohutného hukotu řítí ze skály v sousední štěrbině, a od této chvíle až nahoru se bez zajišťování na ocelovém laně neobejdeme. Je to parádní výstup: kde nestačí chyty a stupy, pomáhají kramle a ocelové žebříky a samozřejmě i jisticí lano - jen obzvlášť dobří se (možná) obejdou bez jeho pomoci. Jsou horší feráty co do technické obtížnosti, zkušený horský turista by tu neměl mít potíže, ale odolnost proti závratím je nezbytná: často se balancuje na stupech nebo kramlích ve strmé stěně a dolů je lepší se nedívat. Asi ve třech čtvrtinách cesty se feráta noří do štěrbiny. Zde se nabízí jediná možnost ústupu z feráty, pokud bychom chtěli např. kvůli zhoršení počasí pokračovat nahoru normální cestou. Samozřejmě ji nevyužíváme, i když sluníčko už nesvítí a viditelnost se trochu zhoršila. To však ještě netušíme, jak rychle se v Dolomitech mění počasí. Po chvíli začíná krápat, nebe se zatahuje, a dřív než se nadějeme, je tu liják a k tomu kroupy. Ve stěně si člověk v úvazku z batohu pláštěnku nevyndá a neobleče, a než se dostaneme k místu, kde by to snad možné bylo, jsme tak mokří, že už to nemá cenu. S deštěm se obtížnost cesty rázem násobí: ocelové lano v rukou zebe a prokluzuje, stupy a chyty se stávají nespolehlivými, kramle i příčky žebříku kloužou. Myslíme už jen na to, kdy budeme konečně nahoře, a tak si ani moc nevychutnáme závěr feráty - visutý mostek přes naši štěrbinu. Od konce feráty to naštěstí k chatě není daleko - i to je velká výhoda této feráty, potkat nás tohle třeba na Tofaně, bylo by nám neskonale hůř. V chatě Pisciaduhütte je narváno, všude mokré svršky, ale než dorazí skupina Italů, kteří z feráty „utekli normálkou“, stačíme ještě urvat místa u stolu. Po horkém čaji a obědě z vlastních zásob už je nám fajn a docela litujeme, že na vršek Pisciadú si budeme muset nechat zajít chuť. Když se asi po hodině sbíráme k odchodu, nevěřícně zíráme na skály ozářené sluncem a modrou oblohu. Přes vrcholky se dál honí mraky, ale vypadají neškodně, takže padá rozhodnutí - směr vzhůru. Kolem plesa hned u chaty vede stezka přes sněhová pole, občas musíme překonat lehčí zajištěné úseky ve skále, na samotný vrchol je to klasický vysokohorský výstup. Rozhledy sice nejsou nic moc, ale postupně se nám odhalují hory na všech světových stranách (aby se vzápětí znovu zahalily do mraků). Stejnou cestou se vracíme k chatě a pak nás čeká dlouhý a docela namáhavý sestup údolím Setus k výchozímu bodu cesty. Zpočátku je to náročnější, místy jsou i natažena fixní lana, pak se pokračuje serpentinami v suti a přes sněhová pole. Vrtkavé počasí nám zase předvádí, co umí - obloha jako vymetená, protější rozeklaný hřebínek Cir a vzdálený masív Kreuzkofelu se nám předvádějí ve slunci jak nikdy předtím.
[2001]

© Helena Dvořáková