Dolomity - Okolí Cortiny

Pomagagnon - Punta Erbing (2.301 m)

Klasická trasa
Na túru vyrážíme přímo z kempu Olympia, kde bydlíme. Nástup k ferátě je drsný krpál, ale rychle nabíráme výšku, a když se dostaneme k prvním ocelovým lanům, údolí je hluboko pod námi. Lezení je pěkné, občas jsou i náročnější úseky, hřebínek se rychle přibližuje, ale zároveň se zatahuje obloha. Když přichází přeháňka, jsme zrovna na rovnějším úseku, a tak se namáčkneme do malé jeskyňky, abychom se aspoň trochu schovali – nucené přestávky využíváme zároveň k obědu. Naštěstí je rychle po dešti, ale mokré skály jsou nevábné, rozhled minimální, proto ani nevystupujeme na nejvyšší bod této části hřebene Punta Fiames, ale pokračujeme přímo na sedlo Forcella Pomagagnon. Jak to vypadá, dnešní den nebude nic moc. Čeká nás sestup strmým suťoviskem na kraj Cortiny, no a pak půjdeme po silnici zpátky do kempu. Sjíždíme po botách sutí, o stezce se téměř nedá mluvit, ale docela to odsejpá. Mezitím zase vylézá sluníčko, a když stojíme dole u rozcestníku, odkud bychom mohli pokračovat na druhou část hřebene, váháme, jestli to přece jen nestojí za to. Většina je pro výstup, i my se přidáváme. Za chvíli skoro litujeme, výstup suťovým žlebem nám dává dost zabrat – naštěstí se ale dá jít při skále, kde to tolik neujíždí. Dostáváme se na žebro, "třetí lavici" (podle toho se feráta jmenuje). Tudy budeme traverzovat až na sedlo pod Punta Erbing. Naše holky si stěžují – takový odporný výstup, a pořád žádná slušná feráta „za odměnu“. Lezení si už ale opravdu neužijí – ocelová lana, která nás občas provázejí, slouží většinou jen k zajištění na úzkém chodníku, protože tady spadnout, skončíme hodně hluboko dole. Feráta patří do kategorie „červených“: toto označení ale asi dostala jen proto, že je tu dost nejištěných úseků, kde je potřeba dávat hodně pozor a rozhodně neuklouznout nebo nezavrávorat. Jako rodič jsem rozhodně radši, když holky lezou opravdu těžké úseky, ale s pořádným jištěním, takže z této části cesty nemám zvlášť dobrý pocit. Celá skupina se schází na sedle, kde odpočíváme a kocháme se rozhledy, než si vystoupáme na vršek ve výšce 2301 m – aspoň jeden vrchol jsme tedy přece jen zdolali. Vyčasilo se a rozhledy jsou opravdu krásné – údolí s Cortinou, nad ní Tofany, Sorapis, na druhé straně Monte Cristallo. Sestupujeme na opačnou stranu hřebene, brzy se dostáváme ze skal do vegetace a zakrátko jsme na nižším sedýlku Forcella de Zumeles, odkud sestoupíme zpátky na stranu ke Cortině, přesněji do její místní části Chiave. Jsme už dost utahaní a sestup je dlouhý – nejdřív strmé serpentýny, pak cesta lesem. Jsme rádi, když klesání skončí a je před námi jen pohodlná široká cesta, vedoucí rovnoběžně se silnicí až ke kempu. Vede po náspu zrušené železnice a dnes slouží také jako fit-stezka.
[1999]

Obrácená varianta
O pár let později jsme na Pomagagnonu znovu, tentokrát bez dětí. Hlavní část naší skupiny jde na stezku Ivano Dibona, kde jsme byli už dvakrát, a tak se přidáváme k výpravě na Pomagagnon – bude hezky, budou odtud pěkné výhledy. Plánuje se jen první část feráty, ta méně lezecká, s nástupem od sedla Tre Croci. Poměrně brzy jsme na sedle Son Forca pod mezistanicí lanovky na Cristallo, příjemná cesta lesem nás dovede na sedlo Forcella de Zumeles, následuje docela namáhavý výstup pod Punta Erbing (Je zajímavé, že dlouhý sestup mi od minula v paměti neutkvěl). Na vršku jsme coby dup: trochu kochání, vrcholové foto a další fotky okolních hor. Na sedle oblékáme úvazky a začínáme sestupovat. Na sestupu je tahle cesta o poznání těžší než obráceně, obzvlášť suťový žleb je dost nepříjemný. Jsme rádi, když ho máme za sebou, a protože víme, že nás čeká dlouhý výstup sutí na sedlo Forcella Pomagagnon, vydáváme se rovnou nahoru, beze značky (ta začíná o poznání níž u rozcestníku). Možná jsme na to doplatili, ale právě tak je možné, že i kdybychom poctivě sledovali značku, výstup bychom si příliš neusnadnili. Tam, kde si pamatuju z minula jednolitý suťový svah (mám ho i na fotce), je teď terén rozdělený hlubokou průrvou vymletou snad průtrží mračen, snad sněhovou nebo kamennou lavinou. Přetraverzovat na druhou stranu se prakticky nedá, zbývá jen stoupat. Svah je stále prudší, suť ujíždí, hledáme místa, kde se dá zachytit pevné skály. Každý si hledá svou výstupovou trasu, ale je to skoro prašť jako uhoď. Nemít hůlky, které pomáhaly už při sestupu, asi to vůbec nezvládnu. I tak se potím strachy, když nemůžu najít kus pevnějšího terénu. Je to snad největší hrůza a zabíračka, co jsem v horách zažila. A hlavně – suťovisko je nekonečné. Když už se zdá, že jsme u skal a na sedlo je to kousek, musíme skály obcházet a objeví se další suťový úsek. Stokrát radši bych lezla po skále. Můj muž už je ze suti taky úplně trop a přes mé varování to zkouší skalní štěrbinou – samozřejmě marně, musí se pak vracet a ztrácí spoustu času. Navíc jsem teď uprostřed suti sama, ostatní z naší skupiny jsou rychlejší a zmizeli nám z dohledu. Nevím, kudy je to nejlepší se pustit, zkouším to na okraji skály a hrozím se, že nevylezu a pak se nedostanu ani zpátky, málem propadám hysterii. Nakonec úsek překonávám a už vidím sedlo, kde na nás čeká náš vůdce. Úleva, když jsem konečně na rovném úseku, je neuvěřitelná. Čekala jsem, že výstup bude perný, ale odhadovala jsem ho tak na hodinu: lezli jsme to víc než dvě, ti schopnější tak o půl hodiny míň. Skupina nakonec pokračuje na druhou část feráty (asi se jim zachtělo „odměny“ po téhle hrůze), my dva po krátkém odpočinku sestupujeme na druhou stranu hřebene. Horní úsek je pustá a nepřehledná změť trávy, křovin, kamení a pěšinek mezi skalisky, značení nic moc. Ztratit značku by znamenalo se pěkný kus vracet, protože překonat strmý práh nepůjde kdekoli. Značka nás nakonec zavede do vyschlého potoka, kde dosti neschůdným terénem překonáme větší část klesání. Pak jsme konečně na jakési cestě, dokonce značené – je to údolní cesta, po níž se obchází Monte Cristallo. Přicházíme k potoku, polozřícené budově polní nemocnice z 1.světové války a konečně ke kostelíku na Ospitale, kde nás čeká autobus a večeře.
[2004]

© Helena Dvořáková