Dolomity - Okolí Cortiny

Tofana di Rozes (3.225 m)

Túru začínáme na rozcestí Cason de Rozes, kousek pod sedlem Falzarego - nástup bude celkem pohodlný, zčásti dokonce po vozové cestě. Je krásně, modrá obloha, daleká viditelnost. Naše hora se nám předvádí v nejlepším světle (je opravdu do růžova), stejně tak naproti vršky Nuvolao, Averau a skupina skal Cinque Torri. Pod stěnou se vybavujeme úvazky a helmami, ale ještě než začne vlastní feráta (když nepočítám pár kramlí na začátku), čeká nás průchod 800 metrů dlouhou štolou, tunelem vybudovaným Italy za 1.světové války. (Jejím účelem bylo podminování rakouských pozic na Il Casteletto . Odpálení největší miny na dolomitské frontě se zdařilo, vrcholová část Casteletta byla zničena a hora dobyta). Štola je nečekaně strmá, docela se zadýcháme, ještě že si můžeme pomáhat nataženým ocelovým lanem. Helmy se hodí, vyšší člověk občas o strop zavadí. Na rozcestí za tunelem na Forcella Col de Bois nás opouštějí ti, jejichž dnešním cílem je Lagazuoi. My teď budeme traverzovat západní stěnou. Hned na začátku je vidět, že to nebude zrovna snadná feráta. Je tu dost strmých úseků, kde dá práci najít vhodné stupy, chce to trochu šikovnosti i sílu. A hlavně překonat psychické zábrany. Cesta zpátky by byla rozhodně obtížnější, takže si člověk prostě musí nějak poradit. Před námi leze postarší italský pár, manžel jistí svou ženu vlastním lanem. Paní má trochu problémy, a tak jsme rádi, když si udělají pauzu a my můžeme postupovat rychleji. Naštěstí je tu i hodně "odpočinkových" úseků, kdy se traverzuje téměř vodorovně. Člověku ovšem nesmí vadit, že je pod ním hluboký sráz: občas totiž nejde o stezku, ale o lezení po výstupcích ve skalní stěně, s občasným zhoupnutím na jisticím laně. Jak Tofanu obcházíme, nabízejí se nám postupně další a další výhledy: Lagazuoi s Marmoladou v pozadí, hřebeny masívu Fanes, v dálce zahlédneme dokonce bílé špičky rakouských Alp (snad Grossglockner).
Na výběžku u Tre Dita si děláme přestávku na oběd. Je tu už houf lidí, někteří vystoupali po ferátě, jiní přišli normálkou. Brzy po nás přicházejí i italští manželé, které jejich kolegové bouřlivě vítají. Na vršek nám zbývá ještě 300 výškových metrů ferátou v téměř kolmé stěně plus asi půlhodinový "choďák" po vrcholovém hřebenu. Feráta má stát za to, ale nahoru se dá dostat i snadnější okružní cestou. Jedna z účastnic naší výpravy trochu váhá, jestli jí nedat přednost, ale ostatní ji přesvědčí - když jsi to zvládla až sem... Takže vzhůru do stěny! Je to lezení, jak se patří, zabíračka, ale zážitek. Párkrát musím obtížné místo i po laně "vyručkovat", ti menšího vzrůstu musejí mít problémů ještě víc. Obecně se shodujeme, že na "červené" ferátě jsme se s takovou náročností asi nesetkali. Asi bych sem zrovna nelákala někoho, kdo na ferátě zažije víc strachu než radosti. (I když překonaný strach, to je taky pěkný pocit).

Konečně jsme na vrcholovém hřebenu. Krásné rozhledy, ale nebe už není úplně modré, začínají se honit bílá oblaka. Jako by je masív Tofan přitahoval, nějak se tu soustřeďují. Než vystoupáme na vlastní vrchol, i ten zalije bílá mlha. Číháme na chvíli, kdy se rozptýlí, abychom si mohli udělat vrcholové foto u kříže. Naštěstí se oblaka rychle pohybují, takže stihneme vyfotit i majestátní Tofanu di Mezzo, nejvyšší z trojice Tofan, která se tyčí hned vedle, než se zase schová v mracích. Teď nás čeká sestup - bude to skoro 1500 výškových metrů. Ze hřebene vede spousta nezřetelných pěšinek po skále, mezi sutí a balvany a zbytky tajícího sněhu. Všechny prý nás k Rifugio Giussani dovedou a chatu je dole ve skalním kotli dobře vidět. Každý si hledá tu svou cestu, jsme rozptýleni jako mravenečci v nekonečné pustině hory. Je to prašť jako uhoď, kudy se dáš, moc si nepomůžeš, stejně zas budeš obcházet nějaké neschůdné místo. U chaty chvíle zaslouženého odpočinku. Prohlížíme si zříceninu kasáren z 1.světové války a pamětní desku připomínající urputný souboj rakouského a italského oddílu a vzdávající poctu statečnému veliteli protivníka. Další sestup k silnici je už zaplať pánbůh z větší části po vozové cestě. Nohy mě tolik nebolely ani nepamatuju.
[2004]

© Helena Dvořáková