Julské Alpy

Julské Alpy



Julské Alpy jsme navštívili zatím jen jednou a moc je tudíž neznáme. Naše holky byly tehdy ještě poměrně malé (14 a 11 let), takže pro ně dlouhé túry nepřipadaly v úvahu. Během týdenního pobytu v kempu poblíž vesnice Trenta pod sedlem Vršič jsme jako rodina kromě dvou ferátových túr nic většího nepodnikli - toulali jsme se okolím v údolí říčky Soči. Výstup mého muže na nejvyšší horu Triglav (2 865 m) svou stránku nedostane, i když to byla mimořádně náročná jednodenní túra s převýšením přes 2000 m - není fotograficky zdokumentovaný. Jinou část Julek, hory nad Bohinjským jezerem, jsme trochu poznali na menší túře k Černému jezeru (Crno jazero) od vodopádu Savica.

Oproti Dolomitům je v Julkách méně lidí a vůbec jsou méně "civilizované" (nebo aspoň tehdy byly). Nejsou tu lanovky a všechno je hodně daleko a hodně vysoko, údolí jsou velmi hluboká. Také je tu v létě podstatně větší vedro.


Prisojnikovo okno

Mohutný masív Prisojniku (2547 m) se vypíná nad sedlem Vršič. Na jeho vrchol vede několik značených cest různé náročnosti. Jištěná cesta ze severu přes Velike Prisojnikovo okno je považována za jednu z nejtěžší ferát v Julských Alpách.

Již sama jízda autobusem na sedlo Vršič s nadmořskou výškou 1611 m je zážitek, který může slabším povahám trochu pocuchat nervy - 25 zatáček, leckteré mají úhel téměř 180°, hned vedle silnice prudký sráz. Na túru vyrážíme za šedého rána s průměrnou viditelností. Hned kousek za chatou Tičarjev dom se objevují první ocelová lana k jištění. Naše holky jsou na ferátě poprvé, ale bez problémů pochopily princip přecvakávání karabiny a postup skupiny nijak nebrzdí. Starší Jana občas okolí vyvádí z míry svou botanickou vášní, když se vrhá ke každé kytce bez ohledu na možné nebezpečí pádu. Kromě horské květeny nás cestou zaujme i zvláštní skála v podobě lidské tváře. Postup skupiny se zastavuje u místa, kde několik místních horolezců pracuje se sbíječkou na opravách ferraty: musíme čekat, než dodělají úsek a pustí několik lidí dál. Při čekání si všimneme skály, která hrozí se co nevidět utrhnout - otřesy způsobené sbíječkou zřejmě zapracovaly na přirozené trhlině. Po našem upozornění pracovníci nebezpečný kus "shodili" dolů, ale pomyšlení, že pod kritickým místem jsme před chvíli procházeli, není zvlášť příjemné. Vzápětí nás čeká nejtěžší místo výstupu, průlez komínem za pomoci kramlí: zčásti se musíme plazit po břiše po šikmé plotně, nad sebou právě tolik místa, aby se protáhl nepříliš naplněný kletr. Naše holky to berou jako zajímavé zpestření, nebezpečí sklouznutí do hlubiny pod námi v případě, že by se jim nepodařilo se obratně "přecvaknout", si na rozdíl od nás neuvědomují. Brzy poté překonáváme menší práh a nad námi se objevuje okno, jehož rozměry překonávají naše očekávání - je opravdu obrovské. Výstup k němu je ale delší, než se na první pohled zdá, převážně pěšinkami v suti a hlíně, což je dost únavné. Ve vlastním okně nás čeká ještě pěkný lezecký úsek, ale na to, jak se po průlezu před námi objeví hory a údolí na druhé straně, se těšíme marně. Jak stoupáme vzhůru, okno se víc a víc naplňuje mlhou. Jsme na sedle, Svatý Petr nám dopřeje ještě poslední pohled do doliny, odkud přicházíme, a pak mlha zalije úplně všechno. Na hřeben zbývá pár výškových metrů a na vrchol asi hodina chůze. My se však vracíme dolů. Byli jsme varováni, že cesta po hřebeni není jištěná a je pro děti dost nebezpečná, uklouznutí po vlhkých kamenech nebudeme riskovat. Navíc je pokročilý čas a začíná pršet. Kloužeme po strmě klesající stezce, na špatném značení málem zabloudíme ... a nakonec vycházíme na silnici jen kousek pod sedlem. Nekonečný sestup serpentinami silnice až do našeho kempu v údolí byl pro nás asi nejhorším zážitkem v Julkách. Přesto na Prisojnik ve zlém nevzpomínáme a jednou bychom ho rádi zdolali celý, případně i s jeho "malým" oknem - tato pozoruhodná hora totiž skrývá okna hned dvě.
[1995]


Mala Mojstrovka (2.332 m)

Masív s dvěma vrcholky nad sedlem Vršič tvoří protiváhu naproti stojícímu Prisojniku. Výstup jištěnou cestou severní stěnou na Malou Mojstrovku s méně obtížným sestupem po stezce suťoviskem zpět na sedlo Vršič zabere necelých 5 hodin, převýšení představuje cca 700 metrů. Až na krátký nástup a konečný "útok na vrchol" se jedná o lahůdkový, čistě lezecký terén. Z vrcholu je možné dostat se po neznačené pešině suťoviskem i na o pár metrů vyšší Velkou Mojstrovku.

Ze sedla Vršič stoupáme pěšinou na sedlo Vratica, odkud odbočuje stezka pod strmou skalní stěnu. Tam začíná vlastní výstup a rozhodně nejde o "choďák": téměř stále je třeba si pomáhat rukama, občas se k výstupu používají kromě kramlí i žebříky, jisticí lano je užitečné. A to nám říkali, že na Mojstrovku vybavení na feráty není potřeba!. Když dosáhneme vrcholu (je plochý, jinak nezajímavý), naskýtá se nám krásný rozhled do všech stran: nejblíž k nám je Velká Mojstrovka, naproti přes sedlo se rozkládá mohutný masív Prisojniku. V dálce vidíme další z nejvyšších vrcholků: na jedné straně vyčnívá nad ostatní nižší hřebeny nejvyšší hora Triglav, na druhé straně další dominanta, Mangrt na italsko-slovinské hranici. Sestup po špatně značené stezce, která se mezi kameny co chvíli ztrácí, není příliš příjemný a místy i trochu nebezpečný z důvodů snadného uklouznutí; naštěstí suť brzy nahradí kosodřevina, kde se už dá po slušnější stezce postupovat trochu rychleji. Po návratu na sedlo Vršič se ani necítíme unaveni, takže v pohodě zvládáme i sestup až do kempu, tentokrát po zajímavější cestě lesem kolem chaty u pramene Soči. Vyvěračka v jeskyni taky stojí za vidění.
[1995]

Prisojnikovo oknoMala Mojstrovka

TOPlist