Rakouské Alpy -

Rakouské Alpy



Rakouské Alpy jsou od nás ze zahraničních hor, nepočítám-li Slovensko, nejblíž. Přesto je znám zatím spíš z lyžování. Podívali jsme se sem v létě jen třikrát, při první cestě navíc bylo tak mizerné počasí, že nejsou ani fotky. A je to škoda, protože v rozsáhlém masívu rakouských Alp jsou nejen krásné (a vysoké) vršky a hřebeny, dostupné běžným turistům, ale i mnoho ferát.


Hoher Dachstein (2.995 m)

Kdo touží vystoupit na Dachstein, musí počítat s dvoudenní túrou, nebo se nechat trochu nesportovně vyvést lanovkou k chatě Hunerkogel, odkud to k vrcholu zbývá cca 300 výškových metrů (pravda, docela náročných). Výstup od chaty Türlwandhütte, dolní stanice lanovky Dachsteinsüdwandbahn, představuje převýšení cca 1300 metrů a zahrnuje i lezecké partie s fixními lany a kramlemi. Dá se zvládnout i za jediný den.

Tisíc metrů výškového rozdílu mezi oběma stanicemi lanovky nám zabere asi tři hodiny. Cesta vede zpočátku nenáročným terénem, serpentinami mezi trávou a sutí. Míjíme chatu Südwandhütte, vlevo nad námi se tyčí 800 metrů vysoká jižní stěna Dachsteinu, nad hlavou nám v pravidelných intervalech cestuje kabinka lanovky. Při pohledu zpět se nám nabízejí fantastické pohledy na žulové horské hřbety Vysokých Taur, občas mezi mraky probleskne i ledovcem pokrytý vrcholek z oblasti Gross Glockneru. Idylka končí u skalní stěny: dál cestu ukazují jen fixní řetězy, skoby a kramle. Sem tam je trochu obtížné dosáhnout od jednoho jištěného bodu k dalšímu, ale celkově výstup není nebezpečný, ani nepoužíváme vlastního jištění. Přelézáme hřeben a vstupujeme na ledovec. Ty z nás, kteří na ledovcové túře ještě nebyli, trochu překvapuje jeho vzhled: připomíná sněhové pole s jarním firnem a jeho barva je spíš šmouhovaně šedá než bílá. Chůze po ledovci, kde se boří nohy, není vůbec příjemná, protože svítí slunce, je už dost pokročilá hodina a sníh je silně natátý; ale zase nepotřebujeme mačky.

Po okraji ledovce přecházíme k horní stanici lanovky na Hunerkogel, kde si chvíli odpočineme a ze zásob poobědváme. Jsme ve výšce 2694 m a viditelnost se zhoršuje; vrcholky se skrývají v mlze, která se jen sem tam protrhne, aby nám ukázala, jak je vrchol Hoher Dachsteinu s křížem skoro na dosah ruky. I když naděje na rozhled z vrcholku je pramalá, pokračujeme v cestě. Máme před sebou perný téměř dvouhodinový výstup. Mezi chatou a skalnatým vrcholem se rozkládá téměř souvislý ledovec. Místy je přerušován trhlinami, které vyšlapaná stopa většinou obloukem obchází, jen někdy je třeba užší trhlinu přeskočit (jsou dost hluboké, nebylo by milé ocitnout se uvnitř). Stoupání rozbředlým sněhem je namáhavé, klouže to a brzy máme promáčené pohorky, ovšem chůze je mnohem bezpečnější, než kdyby byl ledovec umrzlý. U skalního stupně začíná vlastní vrcholový výstup. Cestu opět usnadňují skoby a fixní lana, náročnost výstupu se však nedá srovnávat s řetězy zajištěnými úseky v Tatrách nebo Roháčích - tady jde téměř o horolezecký výstup. Skalním žlebem se drápeme do mlhy, a když dosahujeme vrcholku s křížem, stane se zázrak: jako by se nám počasí chtělo odměnit za tu námahu, mlhy odletí a hory zalité sluncem se nám předvádějí v celé své pusté a hrozivé nádheře. Do tří tisíc nám chybí pět výškových metrů, ale dál už to nejde. Ještě zápis do vrcholové knížky a setupujeme dolů. Jako obvykle je sestup horší než výstup, i když po absolvování vrcholového žlebu volíme snazší cestu přes skalní lávku s pamětní deskou jedné z obětí hor. Slézáme po pilíři nad chatou Dachsteinwartehütte a na konci nás čeká nemilé překvapení - tam, kam vede cesta jištěná řetězy, je teď trhlina v ledovci. Musíme sestoupit o kus vedle a vypomoci si vlastním lanem, je to trochu náročnější a než se někteří z těch méně zkušených odhodlají udělat ten nepříjemný krok do prázdna, utíká nám drahocenný čas. Budeme muset na sestupu přidat. Vracíme se po ledovci k lanovce a pro sestup volíme jinou cestu. Má trochu neobvyklý začátek: skalní hřeben, oddělující nás od bočního údolí, kterým chceme sestupovat, překonáváme po žebříku a skalním tunelem. Pod námi je sněhové pole, které zkoušíme pro urychlení postupu sjíždět na botách, což je docela legrace. Kdo není dobrý "lyžař", trochu si namočí zadek. Dál už nás čeká jen nekonečné klesání, zpočátku po skalních plotnách, pak sutí, kterou v nižších polohách vystřídá kosodřevina, až k chatě Türlwandhütte, kde jsme túru začali.
[1992]
(původně článek pro Turistika a hory)


Raxalpe - feráty severních vápencových Alp

Dobrým východiskem na túry v masívu Raxalpe je „polodivoké“ tábořiště na parkovišti u vesnice Kaiserbrun. Je hojně využíváno turisty i horolezci (nejen českými a slovenskými, ale i místními), takže o víkendu je tu skoro problém najít místečko pro stan. Nic se tu neplatí a je tu k dispozici sociální zařízení – WC a tekoucí voda. (Větší mytí je možné v říčce s krásně zelenou, ale dost studenou vodou).

První den máme na programu „na rozlezení“ ferátu Alpenvereinsteig („Feráta Alpského spolku“). Patří k těm lehčím, ale převýšení rozhodně malé nebude. Začátek nástupu usnadňují železné schody, pak následuje chodecký úsek hlubokým údolím Grosses Höllental s pozvolným stoupáním. Vlastní feráta vedoucí strmým závěrem údolí začíná dlouhým železným žebříkem. Oblékáme se do úvazků a šéf Tomáš provádí základní instruktáž o jištění pro ty, kteří jsou na ferátě poprvé. Vyrážíme vzhůru. Celkově je to spíš náročnější vysokohorská túra, jištění je hlavně pro pocit jistoty. Jak stoupáme, otvírají se před námi hezké pohledy do údolí a na okolní hory, nad nimiž se však začínají houfovat mraky. K polednímu dosahujeme hrany údolí. Ti, kdo dorazili první, si ještě stihnou vychutnat rozhledy, těm posledním se už okolní hory schovávají v neproniknutelné mlze. V okolí vyhlídky Höllentalaussicht se to hemží lidmi, vedou sem totiž pohodlné cesty od chaty Ottohaus a nedaleké lanovky. Terén – louky a kosodřevina - tu připomíná Krkonoše; taky jsme zhruba ve výšce Sněžky. Vidět je ale jen na pár metrů. Od chaty Ottohaus (1644 m) se někteří z nás vydávají ještě na nedalekou krátkou ferátku Kronich-Eisenweg. Vede docela náročným terénem na skalnatý výběžek Törlkopf. Kdo moc nemiluje vzdušné úseky, může se na některých místech i trochu „vybát“, ale my si to spíš užíváme. Pod sebou ani okolo toho moc nevidíme, což je docela škoda: ve slunci by zajímavá skalní okna, kterých je tu hned několik, vypadala líp. Po sestupu ze skalnatých partií nás vítá horská louka plná protěží a jiné květeny a dole v údolí, kde je mlhy méně, zahlédneme i kamzíky. Zpátky se vracíme hřebenem Wachthüttelkamm. Dolů k silnici to máme téměř 1100 výškových metrů a není to zrovna procházka: místy je stezka pěkně strmá a časté jsou i žebříky, slušná zabíračka na nohy.

Druhý den nás čeká feráta Heidsteig (Hans-von-Heid-Steig). Jak říká Tomáš, dlouhá bude asi jako Alpenvereinsteig, obtížností srovnatelná s odpolední miniferátou. Máme se na co těšit. Přístupová cesta k ferátě začíná za vesnicí Prein, je pohodlná a stoupání je mírné. Je sobota a počasí se krásně vybralo, a tak není divu, že pod ferátou i na ní není právě málo lidí. Měli jsme přece jen vstávat a vyrazit dřív. Někteří z později příchozích se stihli připravit rychleji a „vmezeřit“ se mezi naší skupinu. Co je horší: jsou mezi nimi i takoví, kteří si zjevně ukousli trochu větší sousto. Hned za prvním žebříkem je obtížnější místo, kde se zasekne jedna německy mluvící dvojice. Čekáme snad čtvrt hodiny, někteří i dost nepohodlně na strmém žebříku či skalním výstupku: pak muž partnerku uváže na lano a téměř doslova vytáhne nahoru. A protože náročnějších úseků je víc, moc rychle ani pak nepostupují a fronta pod nimi se zvětšuje. Časté zastávky nám trochu kazí radost z jinak skvělého lezení, ale zase je díky tomu příležitost sem tam udělat fotku. Předbíhat se na téhle ferátě nedá – i zkušený horolezec by tu našel jen málo míst, kde by se mohl bez rizika odpoutat od jisticího lana. Většina cesty vede strmou stěnou nebo ji traverzuje; když chybí stupy, vypomůže sem tam kramle. Výška má určitou výhodu, že člověk lépe dosáhne na potřebné chyty, jinak to ale chce jen trochu šikovnosti, zvláštní sílu lezení nevyžaduje. Ovšem kdo nemá dobrý pocit z výšek a hloubky pod sebou, tomu bych tuhle cestu rozhodně nedoporučila. Někomu se taky nemusí příliš zamlouvat místní žebříky typu „ostrev“, které mají jen středovou tyč a příčky do stran a některé postrádají i jisticí lano. Jinak je ale feráta jištěná dobře, nejsou tu těžká či nebezpečná místa bez jištění. Před závěrečným úsekem využíváme k přestávce na oběd odpočinkové místo u kapličky s madonou, mezitím dorazí i poslední z naší party. Feráta končí kousek pod vrcholem Preinerwand (1783 m), tradičně ozdobeným kovovým křížem – pro „vrcholové foto“ si musíme ještě pár výškových metrů vyšlapat. Odpoledne nás čeká pohodová turistika po travnatých kopcích s krásnými výhledy a horskými květinami přímo u cesty. Jdeme k chatě Karl-Ludwighaus, odkud pak serpentinami budeme sestupovat dolů na sedlo Preiner Gscheld a nad níž se vypíná i nejvyšší vrchol této části Alp – Heukuppe (2007 m). Kdo z nás si ho nechtěl nechat ujít, musel si ještě něco přidat, ale výstup po travnaté pěšině není náročný ani dlouhý a seshora se nabízejí zase jiné pohledy na tyhle malebné hory.
[2006]


Hohewand - adrenalin kousek od Vídně

Z tábořiště na Raxalpe se ráno přemísťujeme do nižšího a menšího, rovněž vápencového pohoří Hohe Wand. Chceme se podívat na ferátu HTL Steig, která prý patří k nejtěžším v Rakousku. Kromě toho tu má být docela zajímavá malá ferátka procházející skalním komínem. Protože si nikdo z nás, kdo žádné problémy na Heidsteigu neměl, moc neumí představit, o co náročnější může být HTL, říkáme si, proč to nezkusit. Tomáš ale ví své a usadí se s lanem u nejobtížnějšího místa, které je pár metrů nad začátkem feráty. Má zdravý přístup k věci - nikomu nic nerozmlouvá. Máš šanci, ale když uvidíš, že na to nemáš, protože o moc lehčí to nebude ani dál a až nahoru nebude kde si odpočinout, můžu tě spustit. Na trasu se vydávají ti nejzkušenější, a i když je i zezdola vidět, že mají co dělat, strmý až převislý úsek s minimem stupů překonávají a mizejí nám z dohledu. Nastupuje první zástupce slabšího pohlaví, bedlivě sledována ostatními – po chvilce cestuje po laně dolů. Konstatuje, že to byl děsný záhul na ruce a že kdo není vytrénovaný, nemá šanci. Pár lidí to ještě zkusí, ale až na jednoho skončí stejně; ostatní realisticky zhodnotí své schopnosti a rezignují rovnou. HTL je opravdu „Hodně Těžký Lezení“, co není pro každého. Dáme si tedy místo toho komín Frauenlucke. Značení (jako v Rakousku často) je tu trochu zmatené, nahoru vedou dvě „nelezecké“ cesty, tak abychom našli tu správnou. Ukazuje se, že Frauenlucke vlastně ani feráta není: úvazek je zbytečný, protože tady žádné jisticí lano nepotkáme. A ne že by bylo tak úplně zbytečným přepychem: leckdo by ho uvítal v tmavém komínu při výstupu po dlouhém a téměř svislém žebříku, ještě víc by potěšilo při přelézání snad deset metrů vysokého stupně za pomoci kramlí. (Takže přece jen byl nějaký ten adrenalin.) Za chvíli jsme nahoře, kam brzy po nás doráží i Tomáš jako poslední z ferátistů z HTL. Je tady kovová vyhlídková plošina zvaná Skywalk, která vyčnívá ze skalního hřebenu do prostoru nad ferátou. Je odtud krásný výhled a taky je možné sledovat HTL a horolezce, kteří tu mají své vyznačené cesty (přímo namalované na skále). Strašně tu fičí. Lidí je na vršku dost, někteří se sem nejspíš vyvezli autem po silnici s mýtným. Taky tu pár nadšenců pouští dálkově řízená letadélka. Je zajímavé, kolik lidí se bojí jít až na okraj plošiny a postávají tam, kde je pod nimi ještě pevná zem. Bylo by příjemné se tu ještě na sluníčku válet a koukat do kraje, ale když chceme být do večera doma, je nejvyšší čas vyrazit zpátky
[2006]

DachsteinRaxalpeHohewand

TOPlist