Dalmatské ostrovy - s lodí a na kolech

Baška Voda, Hvar

Den první: Baška Voda, plavba na Hvar
Po noční jízdě nás ráno autobus vyklopí v přístavu Baška Voda na Makarské riviéře. Naše loď jménem Tvrdi připlouvá brzy poté, ale odjezd bude až ve 14 hodin, protože se musí uklidit a naložit zásoby. Mezičas využijeme k prohlídce městečka, kde toho moc není (dva kostely, zbytky hradiště a pomník partyzánů), a k prvnímu koupání. Loď je velká a cca 30 lidí, co představuje náš zájezd, se tam docela dobře složí. V podpalubí jsou kromě strojovny kajuty třídy B, na spodní palubě kajuty třídy A, nahoře jídelna neboli "salón". Na horní palubě máme na zádi složená kola, která nám ubírají trochu prostoru, ale další místo pro pobyt je naštěstí na přídi před "kormidelnou" a na střeše, kde se dá pěkně opalovat. Pětičlenná chorvatská posádka zahrnuje kapitána, strojníka, kuchaře a dva námořníky, z nichž jeden zároveň vypomáhá při servírování jídel. (Pokud jde o jídlo, máme se na co těšit. Jak bohaté snídaně, tak večeře o třech chodech předčily naše očekávání).

Přeplavba na ostrov Hvar, přesněji na jeho jižní špičku do přístavu Sučuraj, trvá skoro čtyři hodiny, i s přestávkou na vykoupání "na širém moři" . Plujeme úžinou mezi pobřežím a Hvarem, míjíme městečka Podgora, Makarska, Brela, Igrane, Živogošče. Naskýtají se pěkné pohledy na vápencový masív Biokovo. Podle zabarvení jsou stále jasně odlišitelná místa, kde před dvěma roky řádily požáry (my si na to pamatujeme z vlastních zážitků, když nás museli evakuovat z kempu a pár dní poté jsme procházeli spáleniště). Obeplouváme nejjižnější mys Hvaru s majákem a zajíždíme do malého chráněného přístavu Sučuraj. Je to docela malá vesnice, některé domky jsou opuštěné a v žalostném stavu. Nejsou tu ani hotely a v přístavu je pár lodí, dá se říct, že tu "chcípnul pes" . Ale zajíždí sem pravidelně trajekt z pevniny, protože z Trsteniku je to na Hvar nejblíž.

Den druhý: Hvar - jih
Hned první den na kolech nás čeká objevitelská etapa. Jižní část Hvaru se běžně nejezdí a my si jako první projedeme ostrov celý. Dnes to bude cca 70 km do Jelsy, kam se mezitím přemístí naše loď, další den si budeme moci vybrat různé trasy v severní části ostrova. Ze Sučuraje vede jediná silnice, která prochází zhruba středem ostrova; je skoro bez provozu, jen když přijede trajekt, přejede dávka aut, kterou vypustil. Občas je výhled na stranu k pevnině, občas směrem na ostrov Korčula. Na celé trase je jen pár vesniček a nějaké samoty, kromě oliv a sem tam fíkovníků tu rostou jen divoké cypřiše a všelijaké pichlavé křoviny. Ty jsou pro kolo dost nebezpečné - stačí jet víc při kraji silnice a píchne se jedna dvě. (Na žádné jiné akci nebylo lepení číi výměna duše tak časté). Občas se u cesty vyskytují kruhovité stavbičky z naskládaných plochých kamenů, které zřejmě sloužily místním zemědělcům jako úkryt před nepohodou; dnes to ale nevypadá, že by se tu půda nějak zvlášť neobdělávala. Lesy, které pokrývaly nemalou část ostrova, vzaly zčásti za své při požárech. Spáleniště vypadají depresívně, ale je vidět, že příroda se postupně vzpamatovává."Civilizace" začíná až na dohled od Jelsy - kempy, hotely. Jelsa je hezké městečko a i večer kypí životem. Ještě hezčí je nedaleká Vrboska, kam se dá zajet na kole po pobřežní promenádě. Její hlavní pozoruhodností je opevněný kostel Panny Marie.

Den třetí: Hvar - sever
Cílem druhé etapy je město Hvar. Nabízejí se tři standardní trasy, my individualisté si vybíráme vlastní kombinaci. Kilometr dlouhý neosvětlený tunel do Zavaly by sice byl zajímavou atrakcí, ale neláká nás cca 5 km "kozí stezky", kde se kola vedou či nesou, a hlavně chceme navštívit Starigrad. Cestou si přidáváme odbočku do Svirče, jehož kostel vypadal už z dálky dost zajímavě. Je sice z 19.století, ale je velmi fotogenický, se zvonicí, hřbitůvkem a palmami. Dočítáme se, že jeho stavbu financoval místní rodák, navrátivší se z Ameriky. Starigrad nás nezklamal. Historické centrum s úzkými uličkami skrývá kromě kostela a opevněného dominikánského kláštera jednu bezkonkurenční perlu: opevněný palác renesančního básníka Petara Hektoroviče zvaný Tvrdalj. Jeho návštěva stojí za to (dokonce mají popis i v češtině). Palác se stavěl podle básníkových vlastních nákresů 40 let a měl v případě nebezpečí poskytovat úkryt i ostatním obyvatelům městečka. Kromě zahrady je jeho hlavní pozoruhodností nádržka s rybami, kde se stále pěstuje speciální druh mořských ryb. Nádržka byla spojena úzkým kanálem s mořem; systém údajně fungoval tak, že ryby přitáhly do nádržky za potravou a poté, co ztloustly, se již nemohly vrátit. Na nádržce a arkádách kolem ní jsou vytesané latinské nápisy filosofického obsahu.

Další cesta do Hvaru je docela zabíračka. Jedeme po "staré hvarské", již neužívané silnici, která překonává slušné výškové rozdíly. (Veškerý provoz se přemístil na "novou hvarskou", kde tunel celkovou vzdálenost značně zkrátil). Zase se ocitáme v úplné pustině, tady už v kameny ohražených políčkách nerostou většinou ani ty olivy - lidé zřejmě pokusů o zemědělské využití téhle kamenité půdy zanechali, když zjistili, že turistický ruch nese více. Po dlouhém výstupu nás naštěstí čeká také dlouhý sjezd. A protože trasa nebyla příliš dlouhá, máme ještě čas i sílu zajet si za město vykoupat se a pak vystoupat na kopec nad vesnicí Vira, odkud jsou pěkné výhledy na městečko Hvar a hejno ostrůvků v jeho okolí, kterým se říká Pakleni otoci a užívají je hlavně nudisté. Večer v rušném městečku taky stojí za to. Hezká je pobřežní promenáda, lodžie s hodinovou věží, renesančně-barokní kostel sv.Štěpána a nedokončený palác rodu Hektorovičů ve stylu benátské gotiky. I v přístavu je rušno: i když je dávno po sezóně, je tu ještě hodně turistů. Jako oblíbený suvenýr se tu kupuje mimo jiné levandule v nejrůznějších podobách (ostrov je jejím pěstováním proslulý, ale žádné levandulové políčko jsme při naší cestě neviděli, už je zjevně po sklizni.). Je škoda, že ve Hvaru nemůžeme zůstat déle, stálo by za to vylézt si ke Španělské pevnosti, která se rozkládá na kopci nad městem, musí odtud být fantastický výhled.

[2005]

ÚvodBaška Voda, HvarKorčula, LastovoPelješac, Makarská

© Helena Dvořáková