Za poznáním Jižní Itálie

Liparské ostrovy - Lipari a Vulcano

Liparské ostrovy, podle antického vládce větrů zvané též Aiolské ostrovy, se rozkládají poblíž severního pobřeží Sicílie. Souostroví tvoří sedm ostrovů: Lipari, Salina, Vulcano, Stromboli, Filicudi, Alicudi a Panarea.(seřazeno podle velikosti). Všechny jsou obydlené, i když někde je stálých obyvatel poskrovnu. Spojení zajišťují lodě vyplouvající ze sicilského Milazza: jednak pomalejší velké trajekty, které převážejí i náklady a auta, jednak malá a rychlá "vznášedla"(aliscafy). Lodní dopravu provozuje několik lodních společností. Vznášedla jezdí poměrně často, zhruba po dvou hodinách, trajekty dost řídce a jejich jízdní řád se v jednotlivých dnech liší. Cena lístku na vznášedlo je výrazně vyšší a při plavbě na blízké ostrovy Vulcano a Lipari je časový rozdíl zanedbatelný; cesta trajektem až na vzdálené Stromboli však pro dlouhé zastávky na jednotlivých ostrovech trvá celé čtyři hodiny.

Největším a nejlidnatějším ostrovem souostroví a jeho správním střediskem je ostrov Lipari se stejnojmenným hlavním městem. Ostrovu vévodí pevnost (citadela) na skalním ostrohu nad městem. Opevnění pochází většinou z 16.století, barokní katedrála San Bartolomeo byla postavena na normanských základech z 11. století. V bývalém biskupském paláci je dnes archeologické muzeum, kde hlavní část tvoří památky z dob nejstaršího osídlení ostrovů, od neolitu po dobu bronzovou, a z řeckého a římského období. Další antické vykopávky, mimo jiné kamenné i cihlové sarkofágy, můžeme vidět i volně, v parkově upraveném areálu citadely. Z pevnosti je pěkný výhled na moře i městečko se dvěma přístavy (pro vznášedla a trajekty). Stejně jako všechny Liparské ostrovy je i ostrov Lipari vulkanického původu. Pozůstatkem po sopečné činnosti jsou horké prameny a dále ložiska obsidiánu a pemzy, která se na severu ostrova těží dodnes. My jsme si na tento ostrov vyhradili jen pár hodin, což umožňuje stihnout jen výstup k pevnosti a procházku městečkem Lipari.

Pokračujeme trajektem na ostrov Vulcano, který je naším hlavním cílem. Jméno ostrova pochází ze jména boha ohně, božského kováře Hefaista, kterého Římané nazývali Vulkán. První, co spatříme, když se lodí blížíme k ostrovu, je mohutný kužel sopky, zvedající se hned nad malým přístavem. Na rozdíl od stále aktivní sopky na ostrově Stromboli můžeme sopku na Vulcanu nazvat sopkou spící - dýmající fumaroly naznačují, že se může kdykoli zase probudit. (K poslední erupci sopky na ostrově Vulcano došlo r. 1890; vědci však sopku i dnes neustále sledují, jak dokazují měřící sondy na různých místech úbočí kráteru.) Přístav Porto di Levante, rozložený na úzké šíji spojující hlavní část ostrova s poloostrovem Vulcanello, je turistickým centrem ostrova. Veškeré hlavní zajímavosti ostrova se nacházejí v jeho bezprostřední blízkosti, žije zde i většina nepočetného stálého obyvatelstva. Když obejdeme žlutě a červeně zbarvená různě provrtaná skaliska, která prý vznikla těžbou kamence (lze je po jakési naučné stezce za mírný poplatek prolézt), dostaneme se ke druhé pozoruhodnosti ostrova - sirnému jezírku. Právě kvůli léčebným účinkům jeho vody (pomáhá při kožních a ženských chorobách, revmatismu a dně) přijíždí na ostrov značná část jeho návštěvníků. Bublající voda v mělkém bahnitém jezírku sice moc vábně nevypadá, ale když se do ní ponoříme, je báječně teplá. Blahodárné účinky na pleť prý má i bahno z jezírka, takže brzy stejně jako další "bahňáci" připomínáme Indiány na válečné stezce. Když pak člověk zatouží po ochlazení, stačí přeběhnout na blízkou plážičku a skočit do moře: i to je však tady díky probublávajícím horkým plynům teplejší než jinde. Pobřežní skály jsou "porostlé" sirnými krystalky, síru cítíme i ve vzduchu (že je tady síra opravdu všude, jsme zjistili, když nám naleptala odložený batoh).

Po odpoledni u sirného jezírka nastává čas hledat si nocleh. Vydáváme se na zarostlý a poměrně plochý poloostrov Vulcanello, který je druhou sopkou tohoto ostrova - její aktivita však utichla již v 16.století. Původně byl Vulcanello samostatným ostrůvkem, k jeho spojení s ostrovem Vulcano došlo teprve v 15.století při výbuchu sopky na Vulcanu. K naší pramalé radosti je poloostrov z velké části civilizovaný (mezi rekreačními objekty převládají nóbl "haciendy"), takže musíme stoupat až skoro na vrchol bývalého kráteru, kde mezi trnitými křovisky hledáme otevřené a rovnější místo k zalehnutí. Se setměním přichází pohroma, na niž jsme nebyli připraveni - komáři. Jsou tady drzejší než jinde a jedinou ochranou je zalézt do spacáku a utěsnit všechny otvory. Naštěstí není moc vedro.

Ráno se probouzíme celí mokří od rosy, spacáky obalené bahýnkem, v něž se vlhkem proměnil bílý sopečný prach. Pohled na východ slunce, na sousední velice blízký ostrov Lipari a na osamělá skaliska v průlivu nám však dává zapomenout na všechny nepříjemnosti. Pokračujeme v průzkumu poloostrova. Spící "chatovou oblastí" sestupujeme na pusté skalnaté pobřeží, pokryté lávovou struskou a skromnou vegetací. Mezi skalisky divokých tvarů se až k moři nedostaneme, ale cesta nás postupně přivádí na tzv. "černou" pláž, která se nachází na opačné straně šíje, než jsme byli předchozího dne. Vrátíme se sem později vykoupat - pláž ze sopečného písku i moře jsou tady čistší.

Pak už směřujeme vzhůru na Velký kráter - Gran Cratere, jak je hlavní sopka na ostrově Vulcano nazývána. Z městečka odbočuje prašná cesta, která pomalu stoupá úbočím sopky. Postupně ubývá vegetace, cesta se mění ve stezku ze ztvrdlého sopečného prachu, rozrytou hlubokými rýhami. Gran Cratere je vysoký 391 metrů a výstup k dolnímu okraji kráteru trvá asi půldruhé hodiny. Konečně můžeme nahlédnout do jícnu sopky a pokochat se panoramatickým rozhledem. Na hraně kráteru stojí výstražná cedule s lebkou, upozorňující, že další cesta je životu nebezpečná, ale nikdo z přicházejících ji nebere tak doslova. Kráter je možné obejít kolem dokola, je však nutno vyhýbat se oblastem výronu sopečných plynů, tzv. fumarolám, kde nebezpečí nadýchání se jedovatých plynů skutečně hrozí. Ze stejných důvodů se nedoporučuje sestupovat do kráteru. V okolí fumarol se nacházejí nádherně žluté "sirné květy", vysrážené krystalky síry. Je těžké odolat a nevzít si kousek na památku - zdá se však, že jí navzdory nenechavým návštěvníkům nijak neubývá. Při sestupu potkáváme hodně turistů; jsme rádi, že jsme vyšli za ranního chládku, kdy byla navíc přístupová cesta ve stínu. Polední vedro bude příjemnější strávit ve stínu nebo v moři. Pak se nalodíme na trajekt ... a sbohem, Vulcano!

[2000]

ÚvodGarganoTremitiLipariOkolí NeapoleCapri+Ischia

© Helena Dvořáková