Norsko - cestami trollů

Jotunheimen
Jezera Tesse a Lemonsjoen, Ridderspranget
Bessegen, Peer Gynt vegen

Pro poznávání národního parku Jotunheimen (v překladu Domov obrů) je naší základnou kemp Randsverk. Podnikáme několik výletů v jeho bezprostředním okolí. Na kolech objíždíme jezero Tesse, kde část cesty vede krásným borovým lesem (i když místy po nesjízdné pěšině). Druhý cyklovýlet nám ukáže zase trochu jiné lesy, plné velkých chomáčů bílého lišejníku, a podíváme se k divoké říčce jménem Sjoa. Ta je nejkrásnější asi u soutěsky zvané Ridderspranget, Jezdcův skok (v nejužším místě prý ji zde přeskočil rytíř, unášející svou milou od nechtěného ženicha). Abychom si užili výhledy, pěšky si vystoupáme na nedalekou horu Trollhoe: z vršku vidíme nejen okolní kopce a jezera, ale i sněhem (či ledovcem) pokryté nejvyšší vrcholky tohoto pohoří (a celého Norska). Koupání v jezerech Tesse i Lemonsjoen je díky mimořádně teplému létu velmi příjemné.

Zlatým hřebem programu je ovšem "norská národní túra" Bessegen. Z celého zájezdu nás jde jen pár, ostatní se zřejmě nemůžou rozloučit s kolem a tentokrát určitě dělají chybu. Autobus nás odveze brzy ráno do Gjende, odkud se chceme první lodí přeplavit přes jezero k výchozímu bodu Memurubu, abychom se zase přechodem hřebenu do Gjende vrátili. Loď se naplní ještě před časem odjezdu a hned odplouváme. Je krásně, takže na cestě je turistů na náš vkus až příliš, ale to je asi jediné mínus výletu. Jak stoupáme na první část hřebene, odhaluje se nám postupně celé jezero Gjende a bílé hory v dálce; pak se vynoří další jezero, Bessvatnet, a my můžeme obdivovat skutečný zázrak přírody: jezera, oddělená jen úzkou šíjí, nejen že mají různou barvu, ale jsou i různě vysoko položená. Bezkonkurenční nádhera! Po sestupu téměř na úroveň horního jezera nás čeká nejnáročnější úsek, výstup víceméně po skalách na předvrchol hory Veslefjellet. Protože se v dálce objevují mraky, radši odkládáme oběd a po pár fotkách vyrážíme ostře nahoru. Lidí je tu dost, ale moc si nepřekážejí, každý si hledá svou cestu; místo, kde je údajně třeba více opatrnosti, jsme v tom spěchu ani nezaregistrovali. Když se dostaneme na mírnější úsek, už vzdáleně hřmí a za chvíli leje jak z konve, takže z vrcholové fotky u mohylky (1743 m) není nic. Ale jak déšť přišel, zase odchází, za chvíli zas svítí slunce a dokonce můžeme v klidu poobědvat, protože o kus dál a níž vůbec nepršelo. Sestup je v pohodě, dokonce se vyčasí natolik, že ani o rozhledy nejsme ochuzeni.

S norskou přírodou se loučíme cestou Peera Gynta (do tohoto kraje je situován Ibsenův příběh). Silnice, vedoucí přes náhorní planinu ze Skei do Galy, je považována za vyhlídkovou cestu, takže se tu platí mýto. Provoz je celkem zanedbatelný, trasa není příliš kopcovitá - pro kolo ideální. Vřesoviště, lesíky, mělká jezírka, sem tam dřevěné domky, většinou se střechami porostlými travou, jak je v Norsku obvyklé. Výjimečně nesvítí slunce, takže vše má asi tu správnou norskou náladu... Na závěr si užijeme příjemný sjezd z Galy do Harpefossu do údolí řeky Lagen, která se tu prodírá úzkou soutěskou a rozšiřuje do velkého jezera.

[2014]

ÚvodRomsdalGeiranger a LomJotunheimen

© Helena Dvořáková